Historie Kypru

Historie stručně
Jen několik málo zemí se může pochlubit historií dlouhou přes 10.000 let. Kypr byl osídlen už 8000 let př. n. l., kdy zde probíhala doba neolitu. Z nejpodstatnějších momentů, kterými země v těch dobách prošla, bylo bezpochyby objevení mědi (lat. kuprum), jež přineslo pohádkové bohatství.
Strategická pozice ostrova, zásoby mědi a dřeva přivábili Řeky, kteří přišli na ostrov před třemi tisíci lety po konci Trojské války. Usadili se tu a s sebou přinesli řeckou kulturu i řeč.
V průběhu staletí se Kypr dostal pod nadvládu mnoha panovníků včetně Egypťanů, Asyřanů, Peršanů, nástupců Alexandra Velikého a Římanů. Později se začlenil do Byzantské říše, potom následovala éra vlády Křižáků, Lusignanského rodu, Benátčanů, Turků a v neposlední řadě Britů.
Kypr nabyl nezávislosti v roce 1960, poprvé za 3500 let, ale řecká identita, řeč a kultura byly zachovány. V červenci 1974 Turecko obsadilo Kypr a od té doby je 37% území na severu ostrova nelegálně okupováno Tureckými vojsky, která se chovají v rozporu se všemi principy mezinárodních vztahů.

Podrobně
1.Pravěk a starověk
V současné době se za nejstarší archeologické naleziště považuje Aeotokremnos, nacházející se na Akrotirijském poloostrově na jižním pobřeží. Nálezy hovoří o přítomnosti lidských lovců a sběračů již kolem 10 000 př. n. l.
Podle dalších nálezů zde byly pastýřké osady asi kolem 8200 př. n. l. Tyto lidé se nejspíše živili primitivní formou zemědělství a chovem zvířat, doplňovaným lovem. Důležité vykopávky z raného neolitu se nacházejí v Mylouthkii, Shillourokambosu, Tentě a nálezy z konce tohoto období ve známé vesnici Khirokitia.
Během neolitického období barevné keramiky a doby měděné se malé osady rozšířily po celém ostrově. V této době se lidé věnovali uměleckému průmyslu, vyráběli zdobnou keramiku a kamenné sošky značně odlišné od kultury okolních zemí. To vedlo archeology k teorii, že ostrov byl tehdy značně izolovaný, tento názor je však stále předmětem vědecké debaty.
Co se týče doby bronzové, naleziště artefaktů jsou bohatá. Lidé využívali bohaté zdroje mědi a pracovali v dolech. Mykénská kultura dosáhla Kypru kolem 1600 př. n. l. a na ostrově se našlo i několik řeckých a fénických osad z doby železné. Kolem 1500 před Kristem se Kypr stal významným obchodním partnerem Egypta.
Féničané se na ostrově objevili na počátku prvního tisíciletí před Kristem, v době, kdy Kypr zásoboval sousední Řeky dřevem na stavbu loďstva.
V šestém století př. n. l. dobyl Kypr egyptský faraón Amose II., aby za nedlouho po ovládnutí Egypta Peršany padl ostrov do rukou jejich krále Kambysa II. Jako součást Perské říše byl Kypr povinnen pravidelně odvádět poplatky a zásobovat Peršany plavidly a námořníky. Kypřané navázali přátelské vztahy s Řeky z oblasti Jónského moře a připojili se v roce 499 př. n. l. k jejich povstání proti perské nadvládě. I přes pomoc Řeků (možná proto, že Kypr nebyl zcela jednotný) rychle vyslané perské vojsko zvítězilo.
Po této porážce Řekové podnikli ještě několik pokusů o osvobození Kypru z perského područí, ale ty přinesli pouze dočasné úspěchy. Konečně až Alexandr Veliký (356-323 před Kristem) uspěl a ostrov se stal součástí Makedonie. Později ho ovládl rod egyptských Ptolemaiovců a konečně v roce 58 př. n. l. ho zabrala Římská říše.
V roce 45 našeho letopočtu přišli apoštolové Pavel, Barnabáš a Svatý Marek. Podařilo se jim převrátit na víru římského místodržícího Sergiuse Pauluse a tak se Kypr stal první zemí na světě, která měla křesťanského panovníka.

Mytologie Kypru
Podle legendy je Kypr místem zrození bohyně krásy a lásky, nádherné Afrodity. Podle Hesiodovy Theogony (báseň, která popisuje původ antických bohů, cca 700 př. n. l.) se bohyně vynořila na místě, kam syn boha Urana Kronos vhodil jeho genitálie. Zrodila se z pěny, která se objevila ve vodě po tomto surovém činu. Tento výjev inspiroval Botticelliho k stvoření jednoho z nejznámějších malířských děl „Zrození Venuše“. Podle legendy je tímto místem Afroditina skála nedaleko od Pathosu. Po celou dobu starověku Kypřané velmi silně uctívali kult Afrodity.

2. Post-klasický a novodobý Kypr
V roce 395 se Kypr stal po rozpadu Říma součástí Byzantské říše a zůstal její součástí skoro po osm století.
Během třetí křížové výpravy (1191) obsadil ostrov král Richard I. a s pomocí Kyperské šlechty, která byla nespokojena s byzantskou tyranií, svrhl císaře Isaka. Brzy se ale vydal dál do Svaté země a ostrov dostal na starosti Richard Camville.
Roku 1192 získalů ostrov Guy Lusigňanský jako kompensaci za ztrátu vlastního království. Po smrti poslední Lusigňanské královny kontrolovala ostrov Benátská republika (1489). Za této doby ostrov často čelil nájezdům Otomanských Turků. 1589 turecké loďstvo zničilo Limassol, v důsledku těchto nájezdů Benátčané opevnili Famagustu, Nicosii a Kyrenii, ovšem ostatní města byla lehkou kořistí.
A roku 1570 Turci udeřili znovu, tentokrát šlo však o mohutnou invazi a ne o drobný nájezd. Flotila nesoucí 60 000 vojáků přistála u Limassolu a začala obléhat Nikósii. Na počest jasného vítězství bylo popraveno 20 000 Nikosijských Řeků, každý kostel a jiné větší budovy byly vydrancovány. Zprávy o masakru se šíříly a o pár dní později mohli Turci obsadit Kyrenii bez jediného výstřelu. Famagusta ale hrdinně skoro celý rok obléhání vzdorovala.
Turecká nadvláda znamenala v historii ostrova dvě radikální změny. Poprvé od doby Féničanů (9. stol. Př. n. l.) se na ostrov dostala nová skupina cizího obyvatelstva, Turci. Turecká říše přislíbila vojáků půdu, pod podmínkou, že tu zůstanou. Turecká populace rychle narůstala a většina jich zůstala i po postoupení Kypru Velké Británii (1878).
Druhou důležitou změnou byla možnost řeckých rolníků koupit si půdu, na které hospodařili. Turci také zavedli systém, který dovolil náboženským autoritám vládnout nad ne-muslimskými minoritami. To značně posílilo pozici Pravoslavné církve a soudržnost mezi Řeky navzájem. Církev sama nemusela platit daně, ale měla povinnost je vybírat od obyvatelstva a odvádět Turkům.
Vysoké daně a tyranie turecké nadvlády vedly k vzniku opozice. To pohnulo Sultána k nařízení, aby vládci a pokladníci zachovávali spravedlnost. Zatímco tedy Sultán byl k obyvatelstvu dobrotivý, jeho podřízení Kyperčany vykořisťovali vysokými daněmi a rozmohla se mezi nimi korupce. Trpící obyvatelstvo se tedy rozhodlo hledat pomoc v Západní Evropě.
Kypr se dostal pod Britskou kontrolu 4. června 1878 jako důsledek Kyperské úmluvy, která zaručovala Britům ostrov za jejich podporu Otomanské říše v Rusko–Turecké válce.
Kypr byl formálně připojen k Velké Británii v roce 1913 na prahu první světové války. Mnoho Kypřanů narukovalo do britské armády pod slibem, že až válka skončí, bude ostrov připojen k Řecku. To se opakovalo i za druhé světové války.

3. Novodobé dějiny (plné sporů)
Vznik nezávislého státu
V roce 1950 se na podporu připojení k Řecku v referendu vyjádřilo 98% Kypřanů. Jako další krok v boji proti britské nadvládě bylo založení EOKA (Kyperská národní organizace kyperských bojovníků, 1955).
Nezávislost byla dosáhnuta v roce 1960 po vyčerpávajícím vyjednávání mezi Velkou Británií jako koloniální velmocí, Řeckem a Tureckem, „mateřskými“ zeměmi obou komunit na Kypru. Británie postoupila ostrov pod podmínkou ponechání si dvou malých vojenských základen na jeho území.
Curyšsko – londýnské dohody z února 1959 představovaly soubor většího počtu dokumentů, které vytvořily právní základnu pro vyhlášení nového státu – Kyperské republiky v následujícím roce 1960. Jejich podpisem Řecko oficiálně rezignovalo na úsilí o „enosis“ (sjednocení Řecka a Kypru), Turecko se zavázalo neprosazovat „taksim“ (rozdělení ostrova) a Velká Británie se zřekla svého dosavadního vlastnictví nad Kyprem (s výjimkou dvou vojenských základen).
Kompromisní řešení kyperské otázky se zřetelně promítlo i do dokumentu o základním uspořádání Kyperské republiky, který se stal závazným podkladem pro vypracování komplikované a rozvleklé ústavy v roce 1960.

Státní uspořádání
Smluvní strany curyšsko – londýnských dohod na jedné straně deklarovaly, že Kypr se stane nezávislou a svrchovanou unitární prezidentskou republikou, na druhé straně však vyhlašovaly řadu ustanovení, která nebyla v souladu ani se zásadami svrchovanosti nového státu ani s principy jeho jednotného řízení a která v sobě zahrnovala zřetelné prvky svérázného federálního uspořádání, jež poskytovalo menšinovým kyperským Turkům ochranu.
Všichni kyperští občané byly rozděleni podle své etnické a náboženské příslušnosti do dvou národních společenství – řeckého a tureckého, která se nevytvářela na teritoriálním, ale naopak na osobním principu (i příslušníci jiných národností se přitom museli povinně zařadit mezi Řeky či Turky).
Za řídící složku každého společenství byly označeny Komunální komory, jakési „malé“ parlamenty, jež měly pečovat o záležitosti vlastní národní obce a měly být voleny všemi jejími příslušníky.
Nejvyšším legislativním orgánem se stal padesátičlenný celokyperský parlament, v němž 70% míst připadalo na řecké poslance a 30% na Turky. Příslušníci obou společenství volili odděleně své národní poslance. K přijetí každého zákona bylo třeba tzv. dvojí většiny, tj. absolutní většiny hlasů jak řeckých, tak tureckých zástupců. Poměrný národnostní klíč 70:30 mezi Řeky a Turky byl závazný nejen v legislativě, ale i při obsazování míst ve výkonných orgánech státní moci včetně vlády, která se skládala z deseti ministrů – sedmi Řeků a třech Turků.
Pro dvoutisícovou kyperskou armádu platil dokonce národnostní klíč 60:40.
Dohoda o „základní struktuře“ vyhlašovala, že hlavou Kyperské republiky bude vždy prezident, kterého zvolí řecká část obyvatelstva státu přímým hlasováním. Funkci viceprezidenta měl naproti tomu zastávat kyperský Turek, vybraný obdobným způsobem z řad příslušníků jeho menšinové komunity. Oba nejvyšší státní funkcionáři nedostali právo se navzájem zastupovat, mohli však podle své národnostní příslušnosti odvolávat ministry a vetovat navzájem svá rozhodnutí i usnesení parlamentu ve všech otázkách týkajících se zahraniční politiky, obrany a bezpečnosti.
Mimořádně významnou roli ve státní soustavě získal tříčlenný Nejvyšší ústavní soud, složený ze dvou kyperských občanů (Turka a Řeka) a nezávislého zahraničního předsedy, který neměl být ani občan Řecka či Turecka ani příslušník zemí Britského společenství národů.
Integrální část curyšsko – londýnských dohod byly vedle již zmíněných dokumentů též Smlouva o zárukách a Smlouva o spojenectví. V prvním z těchto ujednání Řecko, Turecko a Velká Británie zaručovaly nezávislost, územní integritu a bezpečnost Kyperské republiky. V případě narušení některého ze zmíněných základních atributů její státnosti měly garanční státy společně posoudit možnosti dalšího postupu. Pro případ, kdyby se jejich koordinovaná akce ukázala jako neuskutečnitelná, si každá ze tří ručitelských zemí vyhradila právo podniknout invididuální akci na ostrově, jejímž jediným cílem by ovšem měla být „restaurace stavu věcí, vytvořeného současnou smlouvou“. Zmíněné ujednání obsahovalo též ustanovení, že Kyperská republika se nesmí podílet ani plně ani částečně na žádném politickém či ekonomickém svazku, jehož členem by nebyly všechny garanční mocnosti. Smlouva o spojenectví Kyperské republiky s Řeckem a Tureckem poskytla oběma „mateřským“ zemím právo udržovat na Kypru své omezené vojenské kontingenty ve vzájemném poměru 60:40.
Uzavření curyšsko – londýnských dohod a následné vyhlášení Kyperské republiky v srpnu 1960 vedlo ke zklidnění poměrů na ostrově, jež se projevilo mimo jiné i rozpuštěním extremistických organizací (př. EOKA).
Počátek sporů
Prezidentem byl zvolen vůdce kyperských Řeků arcibiskup Makarios a viceprezidentem reprezentant kyperských Turků Fazil Kucuk. Země byla zmítána rozpory. Kyperští Řekové, z nichž většina se nevzdala myšlenky na enosis, se cítili poškozeni a poníženi pravomocemi, jichž se dostalo podle ústavy kyperským Turkům, které podezřívaly ze snah o přetvoření unitárního státu ve federaci.Kyperští Turci naproti tomu trvali na striktním uplatnění všech článků ústavy, neboť se obávali, že kyperští Řekové usilují odstranění jejich rovnoprávného postavení v rámci Kyperské republiky a že si připravují půdu pro její enosis „krétskou cestou“ tj. vymýcením Turků sjednocením ostrova s Řeckem po krátkém období existence formálně nezávislého státu.

První krize
K první vážné krizi mezi oběma národními společenstvími došlo již v roce 1961, kdy kyperští Turci s poukazem na argument, že neobdrželi ústavou zaručených 30% míst ve státním a veřejném sektoru, znemožnili přijetí dvou nových daňových zákonů. K nejzávažnějším bodům vzájemných kontroverzí patřila též otázka municipalit v pěti největších kyperských městech. Představitelé tureckého společenství trvali na tom, aby zde v souladu se zněním ústavy vznikli separátní národní municipality. Řecko kyperská politická reprezentace v čele s prezidentem Makariem odmítla přistoupit na tento požadavek, který považovala za projev tureckokyperských snah o separaci, a prosazovala zavedení jednotného systému městské samosprávy. Nejvyšší ústavní soud, ke kterému se kyperští Turci odvolali, rozhodl, že postup kyperského prezidenta byl nezákonný.
Předmětem mimořádně ostrého sporu se stala i otázka organizace kyperské armády. Ústava sice určovala její národnostní klíč v poměru 60:40 ve prospěch Řecka, nespecifikovala však, zda vojenské kontingenty obou společenství mají být integrovány či zda mají vytvořit oddělené jednotky. Tureckokyperská strana se vyslovovala ve prospěch separátních vojenských oddílů s odvoláním na jazykové i náboženské důvody, jejich existenci však představitelé kyperských Řeků nechtěli připustit.. Poté co řecká většina členů vlády se usnesla na utváření společných jednotek a turecký viceprezident Fazil Kucuk tento krok vetoval, rozhodl prezident Makarios o tom, že nebude armáda žádná. Výsledným efektem zmíněného vojenského sporu nebyla demilitarizace ostrova, ale naopak urychlené vytváření tajných oddílů v rámci obou znepřátelených společenství, které si „vypůjčovaly“ zbraně z vládních skladů a systematicky se připravovaly na nový vzájemný ozbrojený konflikt. Obě vlády „mateřských“ zemí si byly vědomy vyhrocující se situace v Kyperské republice a varovaly představitele „svého“ i cizího“ národního společenství před jejími nebezpečnými důsledky.

Makariovo memorandum
30.11. 1963 předložil prezident Makarios viceprezidentu Fazilu Kuckovi memorandum, obsahující návrh na přijetí 13 doplňků k dosavadní ústavě.V případě uskutečnění těchto doplňků by se Kyperská republika změnila v integrovaný unitární stát, ve kterém by bylo zrušeno právo veta kyperských Turků, jejich podíl ve státním a veřejném sektoru z 30 na 20%, kyperští Turci by také přišli o své municipality i vlastní soudy a ztratili by své rovnoprávné postavení, tj. stali by se pouhou minoritou. Návrh byl v polovině prosince rezolutně odmítnut jak tureckokyperskou politickou reprezentací, tak i Ankarskou vládou.
Prezident Makarios se rozhodl s návrhem vystoupit, i když dopředu počítal s jeho odmítnutím. Spoléhal se na možnost jeho prosazení násilím. Byl vypracován tajný plán, tzv. Akritas. Jeho tvůrci kalkulovali s vojenskou převahou řeckokyperských jednotek a dalšími faktory, mezi nimi byla i změna řecké vlády. Nový ministerský předseda dával najevo, že míní důsledněji než jeho předchůdce obhajovat řecké národní zájmy a podporovat kyperské Řeky. Makarios také počítal s tím, že se mu podaří díky své popularitě získat podporu OSN. Výrazně mu měla pomoci také podpora Sovětského svazu.
Kyperská ústavní krize se několik dní po tureckém odmítnutí Makariova memoranda přetvořila v ozbrojený konflikt. Těsně před koncem roku 1963 vypukly v Nicosii a na několika dalších místech ozbrojené srážky mezi policejními a dobrovolnickými oddíly obou kyperských národních společenství, které přerostly vzápětí v brutální etnickou válku, charakterizovanou vzájemným zabíjením, zajímáním rukojmích a útěkem mnoha vesničanů ze svých domovů.Větší počet obětí byl na straně kyperských Turků, Kolem 25000 jich uprchlo v období od prosince 1963 do března 1964 do tureckých enkláv v severních částech ostrova. Ankarská vláda dala najevo, že nemíní nečinně přihlížet k terorizování tureckokyperského obyvatelstva a že je odhodlána uskutečnit invazi na ostrov. Turecké letectvo uskutečnilo v tomto období demonstrativní lety nad Kyprem a turecký vojenský kontingent převzal kontrolu nad strategickou silnicí z Nicosie na severozápad do Kyrenie. Athény v reakci na krok Ankary oznámily, že na případnou tureckou invazi odpoví obdobným způsobem.

Snaha o smír
Pozice Ankarské ani Athénské vlády však nebyly dostatečně silné a konflikt odporoval také zájmům Velké Británie. Pod tlakem garančních mocností byly zastaveny boje a na ostrov byly vyslány britské jednotky, aby obnovily mír na ostrově. Byla vytvořena tzv. zelená linie, neutrální zóna, v Nicosii, aby byly odděleny obě tamní komunity.
Z podnětu britského ministra pro záležitosti Commonwealthu Duncana Sandyse se sešla v polovině ledna 1964 konference představitelů garančních mocností a obou kyperských společenství. Jednalo se do poloviny února, dohody však nebylo dosaženo pro nesmiřitelnost vzájemných postojů. Představitelé řeckokyperského společenství prosazovali požadavek zrušení Spojenecké dohody i Dohody o zárukách a radikální zásahy do ústavy Kyperské republiky. Kyperští Turci se naproti tomu domáhali geografického oddělení obou národních komunit. Nebyl přijat ani britský návrh na umístění jednotek NATO v síle kolem 10000 mužů na území Kyperské republiky. tento návrh odpovídal i zájmům USA.
Přestože anglo – americký návrh se setkal s příznivou odezvou garančních mocností i samotných kyperských Turků, ztroskotal na jednoznačně odmítavém postoji arcibiskupa Makaria. Kyperský prezident se chtěl vyvarovat závislosti na garančních mocnostech a usiloval, aby se řešení situace ujala OSN, kde se jeho politika „národního sebeurčení „ a neúčasti na vojenských paktech setkávala s podporou a to i významnou podporou států sovětského bloku.

Rezoluce Rady bezpečnosti a jednotky UNFICYP
Snaha o zapojení OSN přinesla Makariovi okamžitý úspěch. Rada bezpečnosti přijala 4.3.1964 jednomyslně rezoluci, která vyzývala k ukončení krveprolití a násilí na Kypru, vybízela k zastavení vměšování do jeho vnitřních záležitostí, uznávala legitimitu dosavadní Makariovi vlády a vyslovovala se ve prospěch vyslání zvláštního vojenského mírového sboru OSN na Kypr. Pod vlivem znovu se zhoršující situace na ostrově nakonec přijala 13.3.1964 novou rezoluci, na jejímž základě zahájil zmíněný mírový sbor pod názvem UNFICYP svou ochranu a zprostředkovací činnost v Kyperské republice. Podle původních předpokladů měl zde setrvat pouhé tři měsíce. V důsledku permanentních komplikací setrvává až do dnes.

Macariova (samo)vláda
Ani příchod prvních jednotek mírového sboru UNFICYP na Kypr nedokázal zastavit proces dalšího prudkého zhoršování vztahu mezi oběma kyperskými společenstvími. Představitelé kyperských Turků včetně viceprezidenta Kucuka, tří ministrů a 15 poslanců národního shromáždění na znamení protestu proti útokům řeckokyperských nepravidelných oddílů na jejich komunitu opustili svá místa, uchýlili se do bezpečí tureckých národních enkláv a vyhlásili na jejich území vlastní administrativu řízenou tzv. Hlavním výborem. Prezident Makarios za jejich nepřítomnosti mezitím iniciativně měnil ustanovení ústavy a prováděl reformu státní správy. Jedním z jeho nejkontroverznějších kroků bylo i jednostranné vypovězení Spojenecké smlouvy a zavedení povinných odvodů do Národní gardy, která byla řeckokyperskou armádou, do níž se již dříve začleňovaly nepravidelné dobrovolnické oddíly této komunity. Obě komunity se také snažily přimět vlády svých „mateřských zemí“ k pomoci. Pomáhaly jim v tom nacionální kruhy v obou státech. Athénská vláda v tomto období tajně přemístila na ostrov nejen množství zbraní, ale i celou vlastní vojenskou divizi v síle více než 1000 mužů. Také ankarské vládě se podařilo propašovat do tureckých enkláv nové zbraně a zvýšit skrytě počet vojáků oficiálního tureckého kontingentu na Kypru.

Grivasova (EOKA) akce proti Makariovi
V této době se už prezident Makarios zřekl myšlenky na enosis a spíše se snažil o větší nezávislost Kypru. Na povrch, aby si podmínil pomoc athénské vlády, však enosis stále podporoval. Athénské vládě se také nelíbil vliv SSSR na Kypru a Makariův velký vliv, vyslali tam proto jeho osobního rivala, extremistického nacionalistu Georgise Grivase. Grivas vyhrocoval situaci nejen intrikami proti prezidentu Makariovi, ale i tím, že inicioval ozbrojené výpady proti tureckokyperskému obyvatelstvu, které hrozily přerůst až ve válku mezi Řeckem a Tureckem.
To si ani athénská ani ankarská vláda nepřály a o odvrácení tohoto konfliktu se snažil také tzv. Achesonův plán, který navrhlo USA. Mělo dojít k připojení části ostrova k Řecku a ponechání dvou kantonů kyperským Turků, kteří by také dostali vojenskou základnu. Plán nebyl ani po dalších změnách přijat.

Vyhrocení situace
Počátkem srpna 1964 se situace na Kypru vyhrotila. Na rozsáhlý útok řeckokyperských jednotek proti Turkům, jehož cílem bylo dobýt strategickou tureckou enklávu kolem vesnic Kokkina a Mansura na severozápadě ostrova a znemožnit zásobování kyperských Turků po moři z Turecka, odpověděla Ankara leteckým bombardováním pozic kyperských Řeků a několika jejich obcí.
Papandreova vláda vyhlašovala, že podnikne sama vojenskou intervenci na Kypr, pokud nedojde k zastavení tureckých náletů, a kyperský prezident Makarios vyhrožoval, že v tomto případě podniknou řeckokyperské jednotky frontální útok proti všem tureckým vesnicím na ostrově. Kyperští Turci se odvolávali na tuto výhružku ve své argumentaci, že Řekove usilují o jejich vyhubení.
K zastavení bojových operací došlo teprve 10.7.1964, poté co se zprostředkovací role ujaly Rada bezpečnosti OSN, USA a Velká Británie.

Jednání
I potom byl ale vztah obou komunit velmi napjatý. K udržování permanentního napětí přispívala vedle aktivit extremistických činitelů ekonomická blokáda, kterou vůči tureckým enklávám uplatňovala Makariova vláda. Embargo se oficiálně týkalo pouze vojenského materiálu, za zboží vojenské povahy však bylo v praxi považováno topivo,pohonné hmoty,stavební materiál a šatstvo.
Kyperští Řekové převyšovali ostrovní Turky nejen počtem, ale i vyšší úrovní hospodářského a sociálního života a lepším právním postavením ve vztahu k zahraničí. Řeckokyperská politická reprezentace byla i po odchodu zástupců ostrovní turecké komunity z funkcí a úřadů považována za reprezentaci celé Kyperské republiky.
Turecko ostře odmítlo i rezoluci Valného shromáždění OSN o kyperské otázce z 18.12.1965. Dokument zdůraznoval nezávislost, jednotu a územní integritu Kyperské republiky a vyzýval všechny státy k zastavení vměšování a intervence do jejích záležitostí. Ankara, která nesouhlasila s tím, že rezoluce VS OSN nebrala zřetel na curyšsko – londýnská ujednání včetně intervenčního práva garančních mocností, vyhlásila, že tento dokument, který ostatně podle Charty OSN může mít podobu pouze doporučení, je v rozporu se spravedlností, právem a mezinárodními hodnotami a je vzhledem k tomu neuskutečnitelný.
V červnu 1967 byla jednání obnovena. Prezident Makarios, se kterým tento krok nebyl konzultován dal podnět k rezoluci, kterou 26.června 1967 parlament jednomyslně schválil. Přihlašoval se k ní k boji za spojení jednotného a celého Kypru – to bez jakýchkoli koncesí Turecka – s „mateřskou“ zemí. Jednání ale i tak skončila neúspěchem,což Makarios s povděkem přijal.

Grivasova rozbuška a následné zbrojení
15.11.1967 podnikly jednotky kyperské Národní gardy pod přímým vedením generála Grivase ozbrojený přepad dvou obcí osídlených tureckým obyvatelstvem, zabili při této akci 26 vesničanů.
Grivasova provokace vyvolala okamžitou reakci Turecka. Ankarská vláda, která obdržela od Velkého národního shromáždění mimořádné pravomoci, mobilizovala vojenské jednotky pro přípravu vylodění na Kypru, dala příkaz k přeletu bojových letadel nad kyperským územím a soustředila velké pozemní síly na řecko – tureckých hranicích v západní Thrákii.
Dne 17.11.1967 předložila navíc Athénám ultimátum, obsahující několik významných bodů. Turecko především požadovalo okamžité odvolání Grivase do Řecka, stažení všech řeckých jednotek z ostrova (s výjimkou řádného kontingentu 950 mužů pobývajícího zde na základě Spojenecké smlouvy), ukončení nátlakových akcí proti tureckokyperské komunitě, zaplacení odškodného za zavražděné kyperské Turky a rozpuštění jednotek řeckokyperské Národní gardy. Athénská vláda mezitím prováděla soustřeďování vlastních vojsk v Thrákii.

Zásah OSN a NATO
Akutní nebezpečí válečného konfliktu bylo nakonec odvráceno za pomoci OSN a NATO. Řecká vláda musela souhlasit s odvoláním generála Grivase a se stažením vlastní vojenské divize, tajně přesunuté na Kypr v předchozích letech. Turecku se nepodařilo prosadit pouze rozpuštění kyperské Národní gardy. Její zachování si tehdy vymohl kyperský prezident Makarios, který doufal, že se po odchodu jeho soka Grivase dostane pod jeho vlastní kontrolu.
Koncem prosince 1967 ostrovní Turci přetvořili svůj dosavadní administrativní orgán v tzv. prozatímní kyperskou tureckou správu. Na změněnou situaci musela reagovat i Makaroiva vláda, která v průběhu roku 1968 odvolala ekonomickou blokádu tureckých enkláv na Kypru. Překonání listopadové krize roku 1967 vytvořilo prostor i pro vnitrokyperský dialog, k jehož navázání vybízely představitele obou národních společenství funkcionáři OSN.
V červnu 1968 započala bilaterální vnitrokyperská jednání. Vývoj vnitrokyperského dialogu nepříznivým způsobem ovlivňovala okolnost, že poměr sil mezi oběma národnostními společenstvími nebyl vyvážený. Kyperští Řekove ovládli po roce 1963 (demonstrativním odchodu Turků z funkcí) všechny státní instituce, dominovali zcela jednoznačně v hospodářském životě (řeckokyperská společnost na rozdíl od turecké, která stagnovala, zaznamenávala dynamický růst ekonomiky i životní úrovně), převyšovali tureckou komunitu svou vojenskou silou a měli na své straně podporu většiny ostatních zemí světa, především díky své aktivní účasti v hnutí nezúčastněných zemí, i sympatie mezinárodních společenství, především OSN.
Kyperští Turci se naproti tomu mohli spolehnout pouze na podporu své „mateřské“ země. Na rozdíl od ostrovních Řeků, kteří jako reprezentanti kyperské státnosti se mohli legálně ozbrojovat, byl každý tureckokyperský pokus o zmenšení vojenské nerovnováhy dovozem zbraní z ciziny kvalifikován jako „nezákonné pašování vojenského materiálu“. Kyperští Turci měli pod svou bezvýhradnou kontrolou pouze 2% území ostrova.
Jednání pokračovala až do poloviny července 1974, kdy byla přervána protimakariovským pučem na Kypru a invazí tureckých jednotek. Athénský režim chtěl krizi vyřešit i bez přímé účasti kyperských představitelů. Prezident Makarios s tím samozřejmě nesouhlasil.
Na jaře 1971 Grivas záhadně zmizel ze svého přísně střeženého bytu, vrátil se na rodný ostrov, obnovil svou dřívější ilegální organizaci (označovanou nyní jako EOKA 2) a rozpoutal teroristické operace proti prezidentovi Makariovi a jeho stoupencům. Makariovu pozici oslabovala i okolnost, že ve vedení řeckého vojenského kontingentu i Národní gardy stáli důstojníci, kteří nebyli vůči jeho vládě loajální a plnily bezvýhradně příkazy Athén.
Prezident Makarios se pokoušel čelit tlakům nepřátel (usilujícím dokonce o jeho život) nejrůznějšími způsoby, mino jiné i vytvořením zvláštních policejních jednotek tzv. záložních sborů, které byly určeny pro boj proti teroristickým skupinám a stály pod jeho vlastní kontrolou.
Athénská vláda předložila Makariovi notu, podle níž měl být Grivas členem vlády, a z vlády měli naopak odejít jeho odpůrci. Prezident Makarios podle jednoho svědectví na ni reagoval výrokem „Přežil jsem třináct řeckých vlád, přežiji i čtrnáctou“ a notu kategoricky odmítl.

Turecké vylodění
Po rozkazu nové Athénské radikálně nacionalistické vlády vypukl 15.7.1974 na Kypru protimakariovský puč vedený Národní gardou. Prezidentovi zastánci kladli velký odpor, ale Makariovi se podařilo přes britskou vojenskou základnu prchnout do ciziny.
Loutková vláda, jejímž nejvyšším představitelem se stal Nikos Sampson, ultranacionalistický novinář, aktivní člen EOKA, nezískala sympatie ani na ostrově, ani v cizině.
Athénská vláda svůj podíl na puči tajila. Ankara však tento manévr prohlédla a puč zhodnotila jako řeckou invazi na Kypr. Obdobným způsobem zhodnotil tuto operaci i prezident Makarios ve svém projevu před Radou bezpečnosti OSN v New Yorku 19.7.1974. Turecko apelovalo na velkou Británii, ale ta odmítla zasáhnout. To otevřelo cestu k zásahu Turecku, které ho prezentovalo nejen jako obranu kyperských Turků, ale i celé Kyperské republiky.
Dne 20.7.1974 se turecké vojenské jednotky vylodily na severokyperském pobřeží a zahájily tak akci, kterou turecký premiér Ecevit označil za „mírovou operaci“. V průběhu dvou dnů dobyly město Kyrenia a vytvořily kolem něho své strategické předmostí o rozloze zhruba čtyři procenta velikosti ostrova. Postup Turků se snažila zastavit nejen Národní garda, ale i vojenský kontingent na Kypru.
22.7.1974 byly operace Řecka a Turecka oficiálně zastaveny a uzavřeno příměří. Bylo ho dosaženo za významné pomoci zejména USA.
Po menších peripetiích se Makarios vrátil na Kypr i do funkce prezidenta.

Kyperský problém dnes
13.2.1975 byl v sektoru ovládaném tureckými jednotkami vyhlášen částečně nezávislý Turecko – kyperský stát. V dubnu 1975 začali přerušované rozhovory pod patronací OSN s cílem vytvořit federální systém s tureckými a řeckými zónami. Rozhovory pokračovaly i po Makariově smrti (1977) a byly úspěšně ukončeny Spyrosem Kyprianou, který byl zvolen v únoru 1983.
V říjnu 1983 Rauf R. Denktash, prezident kyperských Turků, vyhlásil Tureckou republiku severního Kypru (TRNC), což zrušilo platnost předcházejících rozhovorů. Byla uznána jen Tureckem.
George Vassiliou porazil Cleridise a Kyprianu v roce 1988 v prezidentských volbách. Pod patronací OSN pokračovaly rozhovory ve stejném roce . V roce 1994 prohrál Vassiliou v prezidentských volbách. Byl poražen kandidátem vítězné pravicové strany Ceridisem.
Roku 1994 se Evropské unie (EU) rozhodla sjednotit Kypr nařízením, že všechen export z ostrova musí mít povolení oficiální vlády, mělo zablokovat přímý obchod s TRNC. Později ve stejném roce podaly kyperští Turci dvě rezoluce požadující koordinaci své obrany a zahraniční politiky s Tureckem a požadovali politickou rovnoprávnost a dodatečnou autonomii od kyperských Řeků.
V roce 1995 pokračovala jednání o vstupu Kypru do EU. TRNC namítala, že jednání jsou vedena pouze s řeckokyperskou vládou. Nicméně EU oficiálně pozvala Kypr k rozhovorům o vstupu v prosinci 1997. V únoru 1998 byl Cleridas znovu zvolen do funkce prezidenta. Vstupní rozhovory s EU začali v dubnu. EU pořád usiluje o znovusjednocení Kypru, pokračující jen s malým pokrokem.